Seznam | Předcházející | Následující | Diskuze | Fotogalerie
Deník - den 3, Kurská kosa, přejezd do Lotyšska
V noci jsme zažili pekelnou bouřku. Jako ostatně každou noc ;-). Naštěstí máme opravdu super stan, takže jsme to přežili naprosto v pohodě.
Po snídani a sušitbě stanu jsme vyrazili na procházku do města Nida, mazla jsme zaparkovali někde v lese, po městě mají důmyslný systém zákazů stání a placených parkovišt J. Obezřetně jsme si uložili souřadnice, jak se později ukázalo, byl to výtečný nápad.
Městečko Nida je jedno z mála měst na Kurské kose, na východním pobřeží. Očividně se jedná o letovisko, kam míří spousta nejenom domorodců, ale i Lotyšů, Finů, Estonců, pro které je toto stejné jako pro nás Chorvatsko. Ale o 10 stupňů níž. Cestou podél pobřeží, která volně přechází v naučnou stezku, jsme se dostali až na úpatí obrovské písečné duny Parnidis – ničeho jiného než hromady písku, kterou postavil jen a jen vítr a to do výšky až 52m. Na dunu je zákaz vstupu mimo vyznačené cesty a schody. Při výstupu totiž každý turista stlačí o kus dolu až několik tun písku. Na vrcholu duny se už naštěstí můžeme volně pohybovat. Nahoře se nachází jakési polorozpadlé sluneční hodiny a krásný výhled. Naučná stezka dále pokračuje borovicovým lesem, kde nejvyšší stromy dosahují asi 4 metrů a 120 let stáří.
Štěpán dostal úžasný nápad, za což jsme ho já i Míša opravdu nenáviděli. Cesta na nejvyšší dunu celého parku, kopec s názvem Vecekrugas – vrchol 67m. Cestou podél pobřeží jsme míjeli spoustu cyklistů. Štěpán by si klidně kolo půjčil, ale nakonec jsme hrdě vyrazili pěšky. Na mapě to přeci nebylo moc daleko. Bylo to 6,5 km daleko a šli jsme tam 2 hodiny. Byli jsme celkem smutní, když jsme zjistili, že duna je normálně zalesněná a nevede k ní žádná stezka. Štěpánovi ruplo v kouli – rozhodl se, že na dunu přeci jenom vystoupíme. Vrhli jsme se na louku směrem k duně. Takhle z dálky to nevypadalo moc vysoké. Po 100m už Míša Štěpána nenáviděla – milióny komárů a mravenců, kteří na nás útočili ze všech směrů. Cesta v kleči směrem k vrcholu najednou skončila a tak jsme smutně zase slezli dolů, na druhém, západním, pobřeží parku.
Díky GPS jsme našli rovnou cestu až k mazlovi a nemuseli jsme zbytečně oklikou po silnici, jediné v celém parku, po které neustále jezdí auta a nevedou zde žádné chodníky.
Pláže na západní straně jsou nádherné. Vždy až k moři nevíte, co vás čeká, protože samotná pláž je od vnitrozemí vždy oddělena písečnou dunou. Vysoká tráva vlající v nepřestávajícím větru, bílý jemný písek, téměř čisté pláže s neustále rozbouřeným mořem, které není téměř slané a je i celkem teplé. Oba jsme se rádi vykoupali. Cestou z parku jsme se zastavili ještě v městečku Juodkranté, kde jsme vylezli na Čarodějnický vršek posetý všemi známými i neznámými pohádkovými postavičkami. Já sem si to velmi užil. Dokonce sem se svezl po dřevěné klouzačce, což se hrozně líbilo dvěma německým turistům.
Po patnáctiminutové cestě trajektem jsme se přeplavili zpět na pevninu a vyrazili směr Lotyšsko. Cestou jsme se ještě zastavili ve městě Palanga – vyhlášeném Litevském prázdninovém letovisku. Lidí zde bylo opravdu hodně, ale na rozdíl od letoviska, tak jak ho známe my, se liší tím, že se tam v 8 hodin večer lidi pohybují zachumlaní ve větrovkách a s deštníky v ruce. Až na několik detailů ale jinak celkem hezké.
Lotyšské hranice jsme přejeli 21.30. Opět bez žádného zdržování, během 1 minuty. Cesta vedla po naprosto rovné silnici uprostřed velmi hlubokého lesa, nikde ani světýlko, nikde ani autíčko. Opravdové země nikoho. Pomalu se smrákalo a my se tedy rozhodli, že přespíme na nejbližším odpočívadle. Po příjezdu jsme se hrdě špičkovali, hlavně teda Štěpán, že postavíme stan. S přibývající tmou a nalezenou rozcupanou bagetou, z níž očividně zmizel jenom párek, nás odvaha přešla a my přespali nakonec v autě. Praskla nám levá žárovka.
| hosted by targetmedia.cz | by Bart & Blund